Překlady
Znásilňování v době války
(Když se banalita zjevného zakládá na ztrátě paměti)
Po více než deseti letech od války, která v letech 1991-1999 zpustošila srdce Evropy, bylo díky přesné a přísné práci Mezinárodního soudního tribunálu konečně doloženo a ověřeno velké množství válečných zločinů. Kdo si ještě vzpomene na nevěřícný úděs, s nímž byly přijímány zprávy o zločinech spáchaných na tomto území? O masakrech, deportacích a koncentračních táborech, kde bylo obyvatelstvo zadržováno, sužováno podvýživou, mučeno a z části povražděno... Následující text analyzuje různé způsoby argumentace, jež přispěly ke kolektivní nevěřícnosti a reflektuje „systematické“ znásilňování jakožto nástroj vedení války:
11. červenec 2005 – od pádu Srebrenice uplynulo již deset let a 11. září 2001 vymazalo i to málo, co se o válce v bývalé Jugoslávii, jež v letech 1991-1999 zpustošila srdce Evropy, zapsalo do všeobecného povědomí. Kdo si ještě vzpomene na nevěřícný úděs, s nímž byly přijímány zprávy o tamních zločinech? O masakrech, deportacích, koncentračních táborech, kde bylo obyvatelstvo zadržováno, sužováno podvýživou, mučeno a z části povražděno. Nešlo o vyhlazovací tábory v historickém slova smyslu, jak je známe z nacistické éry, byly to koncentrační tábory ve smyslu politickém a právním. V souvislosti s tím, co bylo nazváno „etnickými čistkami“, byly tyto hrůzy připravovány a páchány ve statisticky velké většině případů silami zodpovědnými za agresi a zločiny proti míru, totiž bělehradským režimem. A to i přesto, že se všechny ostatní síly v dané oblasti dopouštěly týchž zločinů a že jsou dnes někteří z jejich politických představitelů obžalováni Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii spolu s Miloševičem. Otřesná hypotéza o systematickém znásilňování žen byla zdokumentována řadou svědectví již v létě roku 1992 v článku Roye Gutmana v News Day ze 2. srpna a dále pak v Černé knize jugoslávské války v zimě následujícího roku.
Kolektivní nevěřícnost se opírala o dva (mimochodem protichůdné) způsoby argumentace. První zpochybňoval čísla: Jak lze ověřit svědectví? Jak je možné brát v potaz extrémně rozporná čísla? Byl tedy zpochybněn přívlastek „systematický“ a s ním i politický význam těchto praktik. Všichni se však shodovali na tom, že válečné znásilňování existuje, a na této jistotě se zakládal druhý typ argumentů. „Jako vždy v době války“ dochází k tomu, že samec, postrádající sexuální vyžití, se tváří v tvář zbídačeným a bezbranným civilistům oddá opojení z nerovnosti sil a pocitu beztrestnosti v narušeném sociálním prostoru. „Zdivočelý“ jedinec, vystavený špatným vlivům, pak podléhá nutkání znásilňovat, navzdory rozkazům vlastního vojenského velení. Skvělý příklad válečného znásilnění, zpracovaného do podoby fiktivního vyprávění, nalezneme v úvodu skvělého románu Elsy Moranteové La Storia: mladý voják se tolik bojí strachu ženy před sebou, že je jakoby zatažen do programu jejího strachu – jako by ho ke znásilnění dohnala stereotypní situace...
Předmětem podezření byla také sama existence koncentračních táborů. Byly zveřejněny všechny zpochybňující argumenty, což nahrálo Miloševičově propagandě, která se, poučena Stalinovou školou, zakládala na teorii „nestoudné lži“. Takové překroucení skutečnosti, charakteristické pro rétoriku totalitarismu, však jeho skuteční oponenti dokáží prohlédnout a uvést na pravou míru.
Akt mučení
Po více než deseti letech je existence těchto zločinů díky přesné a přísné práci Mezinárodního trestního tribunálu, založeného roku 1993 v Haagu za účelem jejich prozkoumání, bohužel ověřena a podložena důkazy. Jednotlivé materiály, zejména složku s názvem Foca, věnovanou systematickému znásilňování v bosenském městě téhož jména, je možno si prostudovat na internetu. Právě v souvislosti s tímto konkrétním materiálem bylo znásilnění jakožto nástroj vedení války označeno za zločin proti lidskosti. Rovněž v prohlášení komise mezinárodních právníků ze dne 24. dubna 2004 se činy spáchané bělehradskými silami v bývalé Jugoslávii označují za genocidu. Tématická bibliografie se časem rozrostla, po novinářích a právnících nastoupili historici, a dnes, v roce 2005, už uvedená fakta nemůže popřít nikdo, kdo nechce napomáhat revizionismu, jak jej dosud zastávají někteří novináři a mediologové. Dnes víme, že se sexuální mučení týkalo obou pohlaví a všech věkových vrstev. Rovněž je nám známo, že na některých místech, kde docházelo ke systematickému znásilňování, mohlo být u žen úmyslně přivozeno nechtěné těhotenství. Výraz mučení je zde na místě, protože ze svědectví je patrná extrémní krutost oněch praktik: společně či před zraky blízkých umíraly matky a děti, synové, bratři a otcové; příbuzní se stávali nechtěnými katy příbuzných. Slovo mučení se nabízí také proto, že působení fyzické a morální bolesti prostřednictvím agrese, sexuálního ponižování různého typu a fyzického mučení s následkem smrti mělo trvalý charakter. S extrémní krutostí zločinů etnických čistek se ovšem nesetkáme jen v případech znásilňování, ale i při mučení řady civilistů všech věkových skupin. Z četných svědectví o výrocích mučitelů můžeme nahlédnout smysl těchto zločinů, často zasahujících do příbuzenských vztahů nepřítele. Ničení hřbitovů a zločiny na dětech mají souvislost s přetíráním názvů ulic a demolováním náboženských shromaždišť a kulturních památek. Znásilňování tudíž může být antropologicky definováno jako snaha zmocnit se historického prostoru druhého tím, že se na jeho genealogický kmen naroubuje dítě „etnického“ nepřítele. Jedná se o snahu napadnout dědičnou linii, zasáhnout do její kontinuity, přervat ji s využitím ženského lůna a mužské sexuality. Znásilnění se týká celého společenství, všech mužů postižené rodiny, jejíž místo, tj. místo otce i syna, zaujal jediným svým činem násilník. Před detaily těchto praktik blednou všechna čísla. Na druhou stranu již nelze nadále popírat systematický charakter znásilňování ani jeho význam politický jako způsobu vedení války, který byl umožněn a podpořen vojenskou logistikou a politikou agresora. Závažnost faktů spočívá v jejich promyšleném naprogramování, jakož i v naplnění smyslu slova genocida, neboť zásah do genů v místě, kde se reprodukují, totiž v lůně ženy, symbolicky umožňuje zničit celé společenství v jeho předpokládané kolektivní podstatě.
přeloženo ze zářijového čísla měsíčníku Courier ACAT, kráceno
Ruská federace konečně odsouzena!
24. února 2005 odsoudil Evropský dvůr pro lidská práva Ruskou federaci za porušování lidských práv v Čečensku. Je to poprvé, co je zodpovědnost ruského státu zavlečena mezinárodním orgánem do soudního procesu.
Dvůr, který zkoumal žaloby na Rusko, podané šesti blízkými příbuznými čečenských obětí, rozhodl, že došlo k porušení práva na život a zákazu mučení, jakož i práva na skutečné odvolání (čl. 2, 3 a 13 Evropské konvence lidských práv).
Dvůr se domnívá, že "vojenské operace vedené Ruskem byly připraveny a vykonány, aniž by byla učiněna opatření nezbytná k ochraně životů civilistů". Rusko bude muset žalobcům vyplatit za utrpěnou morální a hmotnou škodu odškodné ve výši 135 710 eur.
Magomed Kchašjev a Rosa Akajevová svědčili o popravách bez soudu, které byly vykonány na jejich blízkých ruskými vojáky koncem ledna 2000 v Grozném. Medka Isajevová, Zina Jusupovová, Libkan Bazajevová a Zara Isajevová byly zraněny nebo ztratily své blízké během bombardování kolony civilistů, který prchala z Grozného koncem října 1999 a z vesnice Katyr Jurt v únoru 2000.
Tyto rozsudky, vynesené porotou sedmi soudců - z nichž jeden je Rus - však nejsou konečné. Rusko má tříměsíční lhůtu na to, aby se odvolalo a požádalo o postoupení věci velkému senátu, tvořeného sedmnácti soudci. Ruský delegát při Evropském soudu Pavel Laptěv již ohlásil, že "Moskva prozkoumá všechny možnosti mimořádné stížnosti u velkého senátu".
Rusko se vystavuje nebezpečí, že bude v následujících měsících odsouzeno znovu, neboť u Evropského soudu pro lidská práva leží ještě 120 podobných, nevyřízených žádostí v souvislosti s násilím páchaném ruskými oddíly na čečenských civilistech.
Ruské organizace na ochranu lidských práv, zejména pak Memoriál, který odevzdal Dvoru několik desítek svazků dokumentů o čečenských obětech, se domnívají, že: "toto rozhodnutí vytváří soudní precedens, když nepopiratelným způsobem stanoví, že bylo spácháno násilí." Zástupce Memoriálu Oleg Orlov tvrdí, že "došlo k masovému porušování lidských práv, které se neřadí k ojedinělým činům vojáků, protože štrasburský soudní dvůr stanovil, že vinen je stát, nikoli jeden konkrétní viník".
Převzato z měsíčníku Courrier ACAT (červen 2005)