Člověk člověku
Rozhovor s Tomášem Škrdlantem
Zeptali jsme se pana režiséra Škrdlanta:
1) Jak jste se dostal k problematice násilí a kdy Vás poprvé napadlo, že by to mohl být námět na dokumentární film?
Měl jsem tehdy (1995) za ženu psychoterapeutku pracující v RIAPSu a když jsem se s ní radil o námětech pro cyklus dokumentů Výboru dobré vůle Olgy Havlové, padlo i toto téma. Napsal jsem ho do nabídky více méně proto, aby byl výběr co nejširší a byl jsem trochu zaskočen, když si ho ČT vybrala. Spolu s Michaelou Valentovou jsme začali objíždět uprchlické tábory a mluvit s lidmi, které nám psychoterapeuti doporučili a stále jsem nevěděl co počít, aby film nebyl jenom záznam a konstatování, jak hrozné věci si lidi dělají. Až při natáčení vyplynulo, že osvobození od traumatu je možné - a hlavně že ho může film alespoň zprostředkovaně a v některých příbězích zachytit.
2) Ve snímku „Člověk člověku“ vystupují muži i ženy, čeští občané i uprchlíci, lidé různého věku. Byla tato rozmanitost od začátku Vaším úmyslem, nebo je spíš dílem náhody?
Většina vystupujících pochází z Bosny, chtěl jsem však problém mučení zobecnit a podařilo se nám potkat dva muže mučené v 50. letech komunistickou bezpečností a ženu, která prožila dětství u sadistických pěstounů.
3) Jak se Vám podařilo získat si důvěru týraných lidí, tak aby promluvili na kameru?
Hlavní roli sehrála důvěra, kterou ti lidé mají ve své terapeuty.
4) U nikoho z nich není uvedeno jméno. Byla to podmínka jejich spolupráce s Vámi? Není taková diskrétnost zbytečná, když už člověk jednou ukáže na kameru svou tvář?
Jména jsou přece nepodstatná - posun do obecně lidské polohy vyplývá už z názvu filmu ČLOVĚK ČLOVĚKU. Kdyby tam měla být jména, pak ovšem z obou stran - tedy i jména mučitelů.
5) O Vašem filmu by se dalo říci, že je plný tváří. Ze záběrů nevyčteme nic o současném, ani minulém sociálním prostředí obětí násilí. Je to Váš typický přístup k dokumentární tvorbě, nebo to bylo dáno citlivým tématem?
Kdybych ukázal současné prostředí, ve kterém ti lidé žijí, byla by to informace navíc. Jediné důležité mi připadalo, co se tehdy stalo a jak se s tím dnes vyrovnávají. Obojí se děje uvnitř a ne vně.
6) Jak vypadal Váš kontakt s terapeuty? Měl jste nějaké instrukce, na co je v rozhovoru třeba dávat pozor, jaké otázky by dotyčný těžce snášel apod.?
V každém rozhovoru pro film, nejen v tomto případě, říkám lidem, že nemusí „odpovídat na všechno“. Ostatně jeden z vystupujících myslím říká, že „o tom nechce mluvit“.
7) Zajímali se „účinkující“ během natáčení o to, jak bude film vypadat? A jak na něj potom reagovali?
Reakce byly pozitivní, ovšem se všemi vystupujícími jsem se později nesetkal.
8) Zaznamenali po odvysílání filmu nějakou změnu v chování svého okolí?
Nevím.
9) Souhlasíte s názorem, že ten, kdo byl týrán, se sám lehko stane tyranem?
To není názor, ale obecná zkušenost, nejběžnějším příkladem je šikana, tak jak bývala na vojně a stále je ve vězení, v internátech a všude kde lidé žijí v nepřirozených vztazích, skryti před veřejností.
10) Podepsal byste větu, že člověk je člověku vlkem?
Nepodepsal bych nikdy žádné jednoduché metaforické tvrzení, navíc vlci uvnitř smečky projevují velkou vzájemnou soudržnost, u zvířat vůbec nelze mluvit o „krutosti“. Myslím, že celá ta apoteóza „člověka“ a „lidského přístupu“ vychází z falešného, narcistního sebehodnocení (vzpomeňme komunisty zneužívaného sloganu „Člověk - to zní hrdě“ a pod.)
Otázky kladla Michaela Otterová
Fotogalerie setkání
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |